Pohádka o krásné Arnhild, kterak o svoji krásu přišla
Bylo nebylo, uprostřed louky na paloučku stála chaloupka. Nebyla to obyčejná chaloupka, ale byla to psí chaloupka, ve které bydlelo dvacet šest pejsků.
Mezi psy žila i krásná princezna Arnhild s nebesky modrýma očima a hebkou srstí. Arnhild vynikala svojí krásou nad všemi ostatními psy a všichni její krásu obdivovali a každý kdo přišel na návštěvu, tak si chtěl odnést fotografii s krásnou princeznou.
Jednoho dne se však stalo cosi podivného, co nedokáže nikdo vysvětlit a její krása odešla pryč. Její kožíšek najednou ztratil svůj lesk a tělo pokryla škaredá vyrážka. Nikdo se už s Arnhild fotit nechce. Nikdo už ji neobdivuje. Sedí sama v koutě, škaredá a opuštěná.
„Ty jsi ale dopadla“ posměšně pronesla kočka Kilikína, která vždy Arnhild její krásu tiše záviděla.
Slza skanula po blankytně modrých očích a dotkla se země.
Ta slza probudila jablůňkovou vílu. Víla smutně hleděla na Arnhlid. Přistoupila k ní a povídá:
Neplač, pozoruji tě už déle a vím, že tvá krása není jen v tvém lesklém kožíšku, ale je v tvém srdci.
Raduj se z každého dne, který ti život přinese.
Raduj se z každého okamžiku. Život je tak krátký a je zbytečné lámat si hlavu zbytečnostmi.
Jablůňková víla se nad Arnhild sklonila, tiše ji políbila na hlavu a podala jí malou lahvičku, na které bylo napsáno: LÁSKA.
Od toho dne dostávala Arnhild každý den tři kapičky lásky. Jednu kapičku na čelo pro zdraví, druhou na nos pro štěstí a třetí na jazyk pro krásu.
A ejhle výsledek se brzy dostavil.
Pamatuj! V nejhorší chvíli poznáš pravé přátele a ty, kterým na tobě opravdu záleží.
…
A Každý přeci dobře ví, že čas a láska vše zahojí!
